úterý 21. února 2017

Anna a Vlaštovčí muž

Taky se vám někdy stalo, že jste po přečtení knihy uvažovali nad tím, jestli se vám vlastně líbila nebo ne?
Tak nějak jsem to měla s knihou Anna a Vlaštovčí muž. O tom to dnes bude.



Víte, mám pořád ten pocit, že já na to psaní moc nejsem (možná jsem to dokonce už někde i zmiňovala). Proto se taky tohle místo jmenuje Fotoblok a né Písmoblok. Taky dělám dost velkou chybu - místo abych sem zanesla svoje myšlenky a dojmy hned po dočtení knížky, jdu na další a ty dojmy vlastně začtu jinou knížkou. A nějak se z toho nemůžu poučit.
A tyhle dva faktory mi tak nějak ztížily psaní tohoto článku o Anně a Vlaštovčím muži, protože mám pocit, že nedokážu dostatečně vyjádřit, co jsem s touhle knihou a jejími hrdiny prožívala... 

Anna a Vlaštovčí muž je druhá knížka od Martinusu, kterou jsem si vybrala ke čtení a recenzování. Měla jsem ji už dlouho na seznamu knížek, které si chci pořídit a tak jsem neváhala. Měla jsem totiž chuť na něco nenapínavého, trochu kouzelného, zvláštního a žánrově nového... Splněno!
No, splněno... ono to bylo zvláštní a pro mě i žánrově nové... a vlastně bylo to i trochu kouzelné... Ale pořád nevím, co si o tom myslet.

Hlavní hrdinkou je holčička Anna, která žije v době, kterou všichni dneska známe jako dobu temnou a plnou lidské smrti - období druhé světové války. Žije se svým tatínkem. Tomu v knížce moc prostoru věnováno není, protože ho po pár stránkách zatkne gestapo. Ale já jsem si ho stihla i tak oblíbit, protože byl profesorem lingvistiky a uměl spoustu cizích jazyků a to je věc, kterou já obdivuji a tak trochu i závidím.
Opuštěné Anny bez otce se ujme Vlaštovčí muž. Podivní Vlaštovčí muž.
Ale i když je podivný, myslím si, že většina z nás by ho chtěla potkat, když je nám nejhůř. A proč?
Protože bychom se životem protloukali mnohem snáz. Stejně jako Anna. Má vždy co jíst, poznává jiný svět, cestuje... Prostě spolu putují po Polsku. A dokonce se jejich role budou muset obrátit a bude to Anna, která se bude muset starat o svého náhodně nabytého ochránce.




Proč mám z téhle knížky rozporuplné pocity - celý příběh tak nějak plyne a plyne, sem tam se něco stane, ale nic, co by mě nějak víc zaujalo nebo překvapilo. A samotný Vlaštovčí muž - jak já chtěla vědět, kdo to vlastně je! Ale to jsem se bohužel nedozvěděla. Vím - není to autorova povinnost nám tuhle postavu víc popisovat, ale jen tak trošičku nastínit aspoň... Jó to bych brala.

Rozhodně bych ale chtěla vyzdvihnout obálku - ta je prostě kouzelná. Stejně tak ilustrace u kapitol a písmo, kterým jsou kapitoly nadepsány. Pro někoho to můžou být jen takové bezvýznamné drobnosti, ale já si je děsně užívám! Prostě to lahodí oku a ještě raději pak s takovou knížkou trávím čas a vracím se k ní.

A pořídit si Annu nebo nepořídit? Rozhodně ano. I když jsem ji tady vyloženě nevychvalovala, stojí za to. A myslím si, že se k ní stejně ještě vrátím... Má prostě takové svoje kouzlo, které se mi těžko popisuje.

Takže pokud vám někdy bude úzko a neobjeví se žádný zachránce, pořiďte si svého Vlaštovčího muže alespoň na papíře tady u Martinusáků!

2 komentáře:

  1. Pořád tuto knížku někde vidím, ale nikdy mě nenapadlo si přečíst o čem je. Teď už vím, že bych si ji rozhodně měla pořídit.

    www.readingwithlu.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Musím to udělat. Musím ti pochválit tvé krásné fotky! A teď ke knize. Ještě jsem o ní neslyšela a zní celkem zajímavě, tak docela záhadně. To o tom písmu a ilustracích, také se mi to líbí. Mám ráda, když je každá knížka něčím výjimečná. Třeba jen tím, že má stránky psané nahoře a ne dole jako většina knih. Prostě takové maličkosti, kterých si většina lidí nevšimne nebo jim nevěnuje pozornost.

    http://katiehoral.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat